J.A. Šturma – Obecní prošlapávač – strategie jemnozrnné detailní péče o (opuštěnou) krajinu
Úvod
Žijeme v antropogenní krajině – v Evropě prakticky neexistuje místo, které by lidé delší dobu neovlivňovali. Nemusí vždy jít o přímý vliv, ale – v méně dostupných oblastech, například vysokohorských krajinách – probíhá eutrofizace imisemi v podobě dusíkatých spadů nebo kyselých dešťů. V české krajině však není místo, které by lidé neovlivňovali přímo, historie hospodaření i ve zdánlivě nejhlubších lesích bývá minimálně několik stovek let. Nejextrémnější případy dlouhodobého lidského impaktu představují nížiny, hlavně Polabí a Jižní Morava, které byly osídleny i během posledního glaciálu. Od doby „neolitické revoluce1“ (http://en.wikipedia.org/wiki/Neolithic_Revolution) střední Evropu začaly formovat postupy, které ve venkovské krajině převažují dodnes – obdělávání půdy, chov hospodářských zvířat. Zhruba v 17. století pak vykrystalizovaly hospodářské strategie plánovaného a systematického „pěstování lesa“( náznaky lze však vystopovat již ve středověku), které přeměnily značnou část rozlohy lesů na našem území v „pole na dřevo“; lesní krajina se zhruba od druhé poloviny 19. století proměnila v obří ekonomický objekt a v dobře propracovanou industrii, výrazně redukující kontinuitu a diverzitu lesních ekosystémů (a ve dvacátém století vzniklé rozsáhlé jehličnaté monokultury jsou sice vnímány jako „les“, ve skutečnosti ale nemají příliš vysokou biologickou hodnotu). Od renesance dále se v městské a příměstské krajině (nikterak výjimečně ale i jinde) prosazují také tzn. „krajinářské kompozice“ – tj. cíleně komponované parky, lesoparky nebo lovecké hvozdy (ty již vznikaly ve středověku, například na Křivoklátsku).
S průmyslovou revolucí v 19. století pak velkoplošně vzniká další, nový typ krajiny, dnes běžně nazývaný „brownfields“, v češtině nejčastěji nazývané „ruderály“ nebo „vágní prostor“ – tedy poloopuštěné prostory bez zjevného určení nebo hospodářské funkce, objevující se často v okolí nově vzniklých továren, na periferiích měst nebo na opuštěných, transformujících se plochách uvnitř prudce expandující zástavby. Brownfields mohou zahrnovat i všechny předchozí zmíněné typy krajiny, jejich vznik je podmíněn prudkou změnou využívání a často obsahují fragmenty staré zemědělské krajiny nebo zaniklých „krajinářských konceptů“ – parků, hřbitovů, zahrad….
Prostor České republiky zahrnuje ještě další tři význačné, často dobře rozpoznatelné krajinné typy, související s demografickým a politickým vývojem během dvacátého století a v současnosti nebo velmi nedávné historii: Sudety (území dotčené masovým vysídlením Němců po druhé světové válce), heterogenní krajinu silně ovlivněnou čtyřicetiletým působením komunistického režimu (vojenské újezdy opuštěné sovětskou armádou, rozsáhlá sídliště, okolí bývalých JZD, koniferové výsadby, obří uhelné doly a výsypky…) a novodobé městské suburbie, tvořené změtí nákupních center, logistických skladů a sériově řazených typových domků.
Současný vzhled krajiny je časoprostorovou mozaikou všech zmíněných typů; zhruba platí pravidlo, že čím větší sídlo, tím pestřejší a zamotanější taková mozaika je. Nejjednodušími úseky jsou za dob komunismu scelená pole nebo pastviny, složitější jsou již okraje vesnic a nejkomplikovanější bývá okolí velkých měst, v našich podmínkách na prvním místě Prahy, Brna a Ostravy.
Místa s nejvyšší mírou entropie, tj. zdánlivé neuspořádanosti, nazýváme běžně „periferií“ – jde o místa nepřehledná, bez zjevného jednotícího plánu, často jakoby ležící ladem, obsahující značné množství historických reliktů i slepých uliček či pohřebišť urbanistických plánů. Oproti oblasti center měst a vesnic nebo naopak volné venkovské krajině zjevně neslouží ani k zemědělské produkci, ani jako oblíbené rezidenční čtvrti, jsou obývané velmi různorodou skupinou lidských obyvatel i ostatních organismů a prorůstají živelně do volné krajiny, zatímco směrem do centra postupně „odumírají“. Při bližším ohledání se však „periferie“ nachází ostrůvkovitě jak ve volné krajině (dobrý příklad jsou zmíněné opuštěné areály JZD, neužívané parky etc), tak i v centru (slepě situovaná nároží, interiéry vnitrobloků, okolí hradeb, neužívané zahrady). Jde často o místa společensky i biologicky „problematická“: osidlovaná svébytnými, většinovou společností neuznávanými skupinami obyvatel i hostící invazní druhy rostlin, v našich podmínkách například bolševník, akát nebo křídlatky. To však neznamená, že se jedná o méněcenný druh krajiny, naopak: rozsáhlé jemnozrnné mozaiky hostí vysoce nadprůměrnou diverzitu organismů, která je způsobena jednak vysokou prostorovou heterogenitou, ale i častým importem druhů zcela nových, exotických, buď záměrně vysazovaných (arboreta, zahrádky) nebo „zplanělých“, typicky třeba transportovaných vlakem spolu s převáženým obilím (v okolí vlakových nádraží).
Popsaná periferní krajina bývá vnímána jako ošklivé kačátko, běžně nazývána „černá díra“ a podobně, a v územním plánování bývá prvním místem pro novou výstavbu, takzvané „rekultivace“ nebo bývá homogenizována do podoby „městské zeleně“, tj. homogenních parkových ploch s uniformním, přehledným uspořádáním. Takové řešení navíc většinou není zrovna to nejlevnější. Již stávající parky jsou většinou opečovávány stejně: výsledkem bývá homogenní, prostředí, vzájemně zaměnitelné s jakoukoliv jinou parkovou plochou v rámci střední Evropy.
Strategie konceptu „obecního prošlapávače“ se primárně soustředí citlivé zacházení se zmíněnými „periferiemi“; vhodné jemné a „chirurgické“ zásahy v takové krajině zvýší její atraktivitu, průchodnost a jsou schopny udržovat unikátní kombinace všech obsažených krajinných vrstev. Využívá přitom znalosti krajinné historie, urbanistického vývoje a fungujících ekologických vazeb, které se na takových místech ustavily. Jde o způsob péče o krajinu „odzdola“ (oproti velkoplošnému vnášení nových konceptů, například vytvoření parku de novo), tj. vychází z místní znalosti, citlivě zachází s cennými krajinnými relikty a nově vzniklými, avšak hodnotnými biotopy a zároveň vychází z detailní reflexe chování místních obyvatel na základě antropologického/sociologického průzkumu.
Pokračování článku zde
