(Nejen) sakrální památky – „jejich“ nebo „naše“ bohatství? – Zamyšlení Stanislava Přibyla – generálního vikáře Biskupství litoměřického

Česká republika je nesmírně rozmanitá a krásná země. Je to – jak se zpívá v naší hymně – zemský ráj na pohled. Krása a rozmanitost je dána mimořádným přírodním bohatstvím na malé ploše.

Naše země má rovněž za sebou (a doufejme, že i před sebou) velmi bohatou historii. Naši krajinu lze nazvat díky tomu bez nadsázky krajinou kulturní. Aniž bychom museli provádět nějaké náročné výzkumy, lze poznat, že ta či ona obec má původ starověký, středověký či novověký. Jako řidiči nebo cestující nejsme nadšeni z klikatých cest a pomalých železnic, ale zato můžeme na každém kroku pozorovat, jak historie z krajiny vystupuje a promlouvá k nám.

Ke kulturní krajině patří nezbytně také sakrální stavby a drobné artefakty náboženského charakteru. Tak jako můžeme označit naši krajinu za krajinu kulturní, můžeme a dokonce musíme ji označit za krajinu křesťanskou.

Křesťanskou tvář naší krajiny v minulosti formovala zásadním způsobem především dvě období, totiž doba před husitskými válkami a potom doba po třicetileté válce. My tato dvě období nazýváme lapidárně podle tehdy aktuálních stavebních stylů jako dobu gotiky a dobu baroka. Především baroko je v české krajině doslova všudypřítomné. Nejde jen o vrcholnou architekturu tehdejších velikánů stavitelství a umění sochařských géniů oné doby, ale také o nesmírně širokou recepci tohoto spíše pohledu na svět než stavebního slohu v každodenním životě českého člověka. Je-li gotické umění uměním vertikálním, barokní je hluboce zemité, a proto tak sympatické, protože důvěrně známé. Zdeněk Kalista, jeden z nejvýznamnějších znalců baroka, vyslovil tezi, že „baroko je formováno touhou poznat Boha skrze svět“. Navíc stavby a umělecká díla v barokní krajině nebyly nikdy samoúčelným uměním, ale měly veskrze praktický ráz a utvářely a potvrzovaly identitu tehdejšího člověka. Barokní pohled na svět, navzdory tomu, že byla tato doba označována za dobu temna, je nám důvěrně blízký, proto barokní principy přežívají ve stavitelství ještě ve 20. století, a to především ve stavitelství lidovém. Barokní krajina způsobuje, že stavba a socha sice ovládne město a krajinu, ale přitom působí naprosto přirozeně.

Je nabíledni, že nejen jednotlivé stavby a umělecká díla v krajině, ale krajinu jako takovou musíme ochraňovat jako rodinné stříbro. Bohužel, posledních sedmdesát let této myšlence nepřálo. Mnohé z krásné české krajiny zmizelo nebo bylo přebito necitlivými a krátkozrakými aktivitami. Kolik náměstí a návsí je doslova zaneřáděno socialisticko-realistickými krabicemi, které někdy hloupostí a někdy zpupností svých autorů naprosto zničily charakter obce a krajiny jako smysluplného celku, naplněného onou myšlenkou „skrze svět k Bohu“.

Zvláště tam, kde lidé neměli ke krajině ani k jednotlivým stavbám osobní vztah, přišlo mnohé k úhoně. Nebylo to jen v dobách obou totalit, ale i po roce 1989. Kostely byly masivně vykrádány, sochy a kříže ničeny, především tam, kde lidé tyto památky nepřijali za své. Místo baroka se současně začalo objevovat „podnikatelské baroko“, způsob jak krajně nevkusným a nabubřelým způsobem dokázat nové možnosti v nové době.

Nyní je čas záchrany a obnovy. Ta nemůže probíhat bez všeobecného zájmu a lásky. Lásky nejen k vlastní zemi, ale také k vlastní obci, doslova k vlastnímu pohledu z okna. Tak, jako se dříve říkalo, že všechno patří všem, dospělo se v poslední době bohužel k opačnému extrému, totiž k přílišnému soustředění jen na to „moje“. Jakoby téměř zahynul zájem o společné a spoluodpovědnost za to, co není striktně a pouze moje. Jako by už nebylo „naše“, ale pouze „moje“ a „jejich“. To je situace, která velmi neprospívá ani krajině ani jednotlivým prvkům této krajiny. Kostely byly stavěny nikoli jako konkrétní majetek někoho, ale jako stánky obecného charakteru. Důkazem toho je jednak jejich právní postavení v minulosti, kdy patřily samy sobě, byly samy právnickou osobou a péče o ně byla svěřena jiným osobám – materiální patronovi, duchovní té které církvi. Dnes je vlastníkem kostela zpravidla příslušná farnost, ale charakter stavby zůstává. Ostatně o tom svědčí obvyklý zápis v katastru nemovitostí, kde je kostel uváděn jako objekt občanské vybavenosti. V souvislosti s mnoha faktory, k nimž patří nezájem, politická rétorika, nedostatek finančních prostředků ve veřejném sektoru a v neposlední řadě potom halas kolem tzv. církevních restitucí, se kostely a kaple nestávají majetkem „naším“, ale „jejich“, a to jim velmi škodí. Zástupci církví marně vysvětlují, že tudy cesta nevede. On totiž kostel není jen pro věřící, ale opravdu pro všechny. Pokud je v té které obci nechtěný, jeho osud je ohrožen. Žádná farnost nebo církev není totiž sama schopná zachránit, obnovit a udržovat takovou stavbu, která je sice krásná a z výše popsaných důvodů nesmírně důležitá, ale ekonomicky naprosto nerentabilní.

Ještě hůře jsou na tom různé kapličky, Boží muka, sochy a křížky v krajině. Ty většinou ani nejsou evidovány v katastru nemovitostí a jsou právně považovány za součást pozemku, na kterém se nacházejí. Často je ale jejich vlastnictví nejasné. Tyto drobné, a přece tak důležité milníky naší krajiny, jsou zcela odkázány na společný zájem a společně musí být ochraňovány.

Bylo by dobré, kdyby se naše společnost pokusila v této nesmírně důležité oblasti života učinit další krok k dospělosti. Je potřeba přejít od zahleděnosti do vlastního majetku a nezájmu o to, co je za plotem, ke společné starosti o náš domov jako o celek. Nevymlouvat se, že něco je „jejich“, ale považovat to za „naše“. Jen tak se může zachovat naše společné bohatství, které není jen v jednotlivých krásných stavbách a věcech, ale také ve vztahu mezi nimi, stejně jako krása života je nejen v kvalitě jednotlivých osob, ale především v kvalitě vztahů. Mnozí to pochopili a spolupráce s obcemi i spolková činnost narůstá. Každá taková nová iniciativa je zdrojem radosti, naděje a také čehosi, co posiluje vzájemnou soudržnost.

Péče o český, křesťanský a většinou barokní ráz naší země je péčí o naší vlastní identitu. Téma dnes více než aktuální a životně důležité…

Stanislav Přibyl, generální vikář litoměřické diecéze